První kafe jsem si dal v roce 1989 na podzim. V pivnici soběslavského hotelu Slunce číšník neuvěřil, že je mi osmnáct (chybělo dva roky a něco), a když jsem pohrdl nabídkou točené limonády, postavil přede mne turka. Byl listopad, venku chodily davy s trikolórou na klopě, bolševik se hroutil. Já se začal hroutit v momentě, kdy jsem polkl první doušek.
Čas hojil rány dlouho - ke kafi jsem se vrátil až po maturitě. Psal se devadesátý druhý a vrcholem kávového umu byl ještě pořád turek. Já si ho dával většinou jen tak. S cukrem. Někdy s mlíkem. Občas s rumem. Občas s citronem. To když toho rumu předtím bylo moc.
Další mezník - rok 2009. Žádné prozření, žádné "piccolo neexistuje, vy debilové!" ale nečekejte. Když jsem si mohl v Euromedii coby knihkupec vybrat dárek za obraty nad plán, vybral jsem prostě náhodou kávovar. Siemens TK 52001. Krásný, černý, s tryskou. Slouží dodneška.
Skutečný kávomil se ze mě stal až loni, když jsem začal spolupracovat s Michalem Jirkem (ČerstváKáva.cz). Michal je blázen do kávy. A poloblázna (zatím) udělal i ze mě. Dogmatik, rozuměj kafefašoun, ale nejsem. Je mi jedno, když najdu na nápojovém lístku v kavárně piccolo a baristu si pořád pletu s bagristou. Ale nepiju už kafe, ale kávu. Čerstvě mletou. Arabiku. Voňavou. Bez lógru, doma připravovanou.
Propadl jsem kávoserepetičkám. Vlastníme se ženou moka konvičku, french press a aeropress. A kvůli němu vlastně tenhle článek sepisuju.
Žádný způsob přípravy kávy mě totiž zatím nebavil tak jako aeropress. Moc nestojí, vydrží věky a kávu připraví za minutu. Nasaď filtřík, nalij vodu, pár sekund počkej. Pak nasaď píst a zatlač. Až to pšoukne a zavoní, je hotovo.
A teď sorry. Éropres čeká. Závislák ale ještě nejs...
Žádné komentáře:
Okomentovat