úterý 3. září 2013

Krátká povídka z blázince aneb jak jsem neměl mrtvici

Dneska jsem si vzpomněl na dávnou historku z blázince. Byl jsem třetím rokem blázineckým zřízencem a brzy jsem vydělával tolik peněz, že jsem nevěděl co s nimi. Rozhodl jsem se proto, že si na zimu koupím nové pyjamo. Ano, pyjamo, tehdá (1999) mladí muži bývali ještě stydliví a spávali v oděvu.

I navštívil jsem na bohnické Odře prodejce exotického vzevzření - tmavé vlasy, lehce šikmé oči, neurčitá výslovnost. Nic z toho ale nenalomilo moji důvěru nechat si poradit s výběrem pyjama.
"Potřebuji pyjamo, pane prodavači," řekl jsem. "Nějaké hezké bavlněné pyjamo. S dlouhými hezkými rukávy."
Hned jedno našel. Bylo krásné - modrá barva uklidňovala rozháranou mysl, dlouhé rukávy slibovaly teplo i za chladných severopražských nocí. Nerozmýšlel jsem se. Nebylo proč. Hned první večer jsem pyjamo oblékl a zalezl pod peřinu.

A pak ráno...

"Je ti dobře?" zeptala se staniční sestra, když jsem dorazil do práce. "Máš jakousi ne příliš zdravou barvu v líci."
Měla pravdu, Hanička. Tam, kde obyčejný smrtelník mívá ve tváři bledý stín či ruměnec, bylo najednou popelavo. Ale jen na jedné straně. Jako kdyby do pravé tváře netekla snad krev? Polilo mě horko a srdce se dalo do klusu... není to první příznak mrtvice?? Cuknul jsem koutky - ne, žádný z nich neklesl ke straně... i tak mě polilo horko a vydal jsem se chodbou oddělení v ústrety paní doktorce D., jež právě vykonávala vizitu šílenců.
"Paní doktorko,... podívejte...", ukázal jsem na šedou tvář. "Něco se se mnou děje..."
"Cítíte se dobře, Marceli?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Na oddělení dole je internistka, snad to nebude nic vážného... ale honem," řekla. V očích jsem jí viděl, že myslí na nejhorší...

Loučil jsem se s kolegy s vidinou blízkého konce. Jak nespravedlivý je život, naříkal jsem v duchu. Pak cesta výtahem, zaklepání na dveře a už stojím před MUDr. V.
.
"Honem, na lehátko. Holky doneste EKG!" Za vteřinu ležím na vyšetřovacím lůžku rozhalen, přísavky na prsou, teploměr v puse. V duchu slibuji všem svým andělům strážným, že fakt už nebudu pít a kouřit a přejídat se a budu se hýbat a spát osm hodin denně a chodit do kostela.

"Mrtvička to nebude, od srdce to taky není," probrala mě po chvíli hlasitá slova. MUDr. V stála nade mnou, nešťastná z toho, že akce skončila ještě než začala. Pak dodala: "Možná, možná by to mohlo být něco neurologického... skočte si, Marceli, k doktoru P...."

MUDr. P sídlil nedaleko a byl to on, kdo po několika minutách záhadu mého obličeje vyřešil. Nejprve se pokusil ukroutit mi a pak utrhnout hlavu. To se mu nepodařilo a tak mi alespoň několikrát bolestivě zkroutil obě ruce za záda, aby nakonec diagnostikoval "blokádu krčních obratlů C2-C3, která způsobuje nedostatečné prokrvení poloviny obličeje. Stáhly se prostě cévy, které do tváře přivádějí krev." 

Byl jsem šťasten. Nezemru! Každá blokáda se nechá přemoci! Celou cestu domů jsem vnímal krásy světa kolem sebe, kopřivy na skládce uprostřed sídliště byly pro mě růžemi, bzučení sršáňů kolem nevyvezených popelnic mi znělo coby nejsladší z Mozartových symfonií, nic mi nevadil tanec mezi pozůstatky psího trávení na zemi. Pociťoval jsem příval opravdového štěstí, jenž sílil pokaždé, když jsem si vzpomněl, že v kapse nesu od MUDr. P poukaz na masáže.

Doma mě čekalo překvapení. Ještě ve dveřích mě manželka přivítala větou: "Hele, věděls, že to tvoje pyjamo od Vietnamců pouští? Mám celou modrou pračku." 

V tu chvíli mi vše došlo. Modré pyžamo, zvyk podpírat si ve spánku půlku obličeje předloktím, pot, kterému se ve spánku neubráníš. Všechno do sebe zapadlo. Modrá pračka i modrá huba.

Jen ta blokáda krčních obratlů byla ve skládačce navíc.